Kolonie se ničím neodlišovala od jiných, podobných si jako vejce vejci. Jen jedna zahrada vprostřed ostatních se postupně proměňovala.
Majitele již dlouho nespatřil nikdo, kdo ji míjel, bez krumpáče, rýče nebo kolečka v ruce. V potu tváře a prastarých montérkách navážel za každého počasí do přistaveného kontejneru úrodnou hlínu, na svůj pozemek naopak dodal oblázky, kameny, obrubníky, monolity.
Ovocné stromy vykácel. Bonsaji, vzácnými asijskými keříky a tújemi osázel vysoké betonové truhlíky. Zelenou plochu nahradila šedavá zámková dlažba. Cestičky zářily bělostnými oblázky.
V noci zahradu osvěcovaly solární lampičky. Na průčelí chaty se nově skvělo velké červené srdce z neonu. Proměna byla dokonána.
Kosi, vrabčáci a hrdličky už tady nebyli k vidění. Jen shrbený muž, jak vyhlíží přes železné ostny plotu - snad k řece Ohři.
Tím směrem před časem odjela jeho manželka. Sportovní vůz s velmi mladým řidičem a německou poznávačkou působil luxusně.

Ona se ale vrátí. Musí se vrátit. Jedině pro ni vytvořil dokonalou zahradu, po níž toužila.